Britská Kolumbie/Kanada
Neděle
Unaveni po svatební oslavě a zdrženi nákupem bomby na vaření jsme něco málo po poledni vyrazili z Vancouveru po Hwy 1 směrem ke Skalistým horám, nebo jak říkají domorodci Rocky Mountains. Hory nás provázeli celou cestu, vždyž samotný Vancouver je jimi obklopen. Zvolili jsme rychlejší cestu placenou dálnicí č. 5, ale i zde bylo na co se dívat. Zajímavá změna nastala po zdolání průsmyku Coquihalla (1244 n.m.n) a sjezdu zpět do údolí - mírně se to podobalo hornaté měsíční krajině smíchané s pouští. Hlinito-písčité svahy, ze kterých vystupovali malé skalky a sem tam nějaký strom či keř. Pohodlnou jízdou opět po Hwy 1, na kterou jsme se opět napojili v Kamloops jsme dojeli k večeru až do Revelstoke. Menší mestečko leží na kraji stejnojmenného národního parku a je tam možné sehnat vše co k cestování potřebujete. Jelikož teploty v noci kolísali mírně nad nulou zvolili jsme se ubytování v hostelu na 400 2nd Street W. - čerstvě změnil majitele, a tak údaje uvedené v Lonely Planet byly mírně zastaralé, internet zrovna nefungoval a kuchyň ještě nebyla opravená, ale pokoje i sprchy byly v naprostém pořádku.
Pondělí
Ráno jsme projeli deštivým národním parkem Glacier (pozor neplést s americkým parkem stejného jména, které leží několik set kilometrů jihovýchodně) a po zakoupení pasu do národních parků jsme vstoupili do národního parku Yoho. Centrem tohoto parku je vesnička Field. Rozumné ubytování tam ale neseženete, vše se pohybuje kolem CAN 110, ale za to to máte i se snídaní. V informačním centru získáte veškeré informace např. o dopravě k jezeru O'Hara. Aby byl omezen počet osob, které každodenně toto jezero navštíví, je možné se k jezeru dostat pouze autobusem, na který je vhodné si místo zamluvit s velkým předstihem. Několik málo míst můžete získat den předem ve frontě od časného rána nebo tak jako my věřit na štěstí a prostě se ráno ukázat u autobusu a doufat, že někdo s rezervací se nedostaví.
Z Field jsme se kousek vrátili a zajeli k jezeru Emerald - klidnou chůzí jsme ho asi za hodinu obešli a užívali si krásné barvy vody a okolních hor. Kousek od silnice na řece Kicking Horse River si voda vymlela do skály bránu (most) a dnes se tomu říká Natural Bridge. Ještě ke jménu řeky - na jedné výpravě kůň s nákladem spadnul do rokle a když mu jeho pán pomáhal zpět dostal to kopytem. Okamžitě ztratil vědomí a naštěstí k němu přišel chvíli před tím, než ho jeho přátelé pohřbili. Vrátili jsme se na Hwy 1 a pokračovali k Takakkaw Falls - moc pěkný vodopád. V okolí je nádherný kemp a hostel. Při krátké procházce jsme neustále sledovali jestli po nás nejde medvěd - neboť se právě v okolí nějaký měl pohybovat. Jelikož jsme neměli zvoneček (který je proti medvědům doporučovaný) dělali jsme každých pár metrů "Cink, cink". Asi rozumněl česky, a proto se neukázal. Naštěstí.
Podmínkou Britské Kolumbie k připojení se k ostatním provinciím byla stavba železnice z východu na západ. Vzhledem k velkým převýšením je trať plná zajímavých nápadů. Na několika místech koleje vjíždějí do skály, ve které uvnitř vykonají okruh a několik desítek metrů výše se opět vynoří v opačném směru. Měli jsme štěstí a jeden takový vlak jsme viděli projíždět (viz. foto). Potom nám již nic nebránilo ke hledání ubytování v vesničce Lake Louise. Našli jsme pravděpodobně nejdražší hostel v Kanadě - pokoj pro dva za CAN 80. Svým vzhledem se sice spíš podobá hotelu, ale vybavení je hostelové. V přeplněné kuchyně jsme bojovali s mladými japonci o nádobí a plotýnky a od jednoho novozélanďana se naučili nový recept na kuře. No napadlo by vás dát dohromady zakysanou smetanu, kari, med a česnek? Chutná to naprosto dokonale.
Úterý
Jelikož autobus k jezeru O'Hara odjíždí v 8:30, vstávali jsme celkem brzo. A měli jsme štěstí - v autobuse bylo asi 6 volných míst. Kdybychom se do autobusu nedostali čekalo by nás nudných 13 km po prašné cestě. Takhle jsme byli za půl hodiny u jezera a mohli si vychutnávat nádherné pohledy. Jezero a jeho okolí jednoznačně patřilo k jednomu ze dvou vrcholů našeho cestování po Rocky Mountains (ten druhý byl park Mt. Robson a cesta k jezeru Berg). Jezero samotné je možné obejít za necelou hodinu, ale mnohem zajímavější jsou výlety od jezera do kopce. Nejříve jsme se vydali k jezeru Oesa - převýšení 257 m. Počasí se měnilo každou chvíli, ale spíš převažovalo to horší. I tak jsme ale viděli spoustu svišťů a myší. Jezero O'Hara vypadalo z výšky ještě lépe než zdola. Abychom se nemuseli zase vracet dolů, pokračovali jsme po vrstevnici (s přestávkou na oběd) k jezerům Hungabee a Opabin. Vřele tuto cestu všem doporučujeme. Kolem se už začínali barvit stromy a tak jenom menší déšť kazil naprostou idylu. Po návratu zpět k chatě jsme ještě meli čas do odjezdu autobusu (18:30), a tak jsme se vydali k jezeru McArthur a dobře jsme udělali - zatažené počasí se náhle vyjasnilo a my zažili krásné dvě hodiny, aniž bychom potkali jediného turistu. Autobus nás zase odvezl a my rychle spáchali večeři a šli spát.
Středa
Počasí se ukázalo být nejstabilnější v době, kdy všichni normální unavení turisté spí - těsně po svítání. Proto jsme rychle ráno vyrazili ke dvou blízkým jezerům. Lake Louise je jenom kousek za vesnicí a hned na břehu Vás uvítá naprosto nevhodný styl ohromného hotelu. Proto jsme se rychle sebrali a vydali se k jezeru Morain. Počet turistů byl sice stejný, ale okolí vypadalo lépe. Byla taková zima, že jsme navlékli vše co jsme měli a prošli se kolem jezera. Okolní hory stále ještě zasněžené jsme si nechali až na příště. Vrátili jsme se zpátky do vesnice a nakoupili dárky (mají moc pěkné panoramatické plakáty), pohledy a potraviny a vyrazili na sever. Čekala na nás Icefield Highway - cesta do centra národního parku Jasper, která je po obou stranách lemovaná nádhernými horami, ze kterých se dolů do údolí valí jeden ledovec za druhým. Ale kromě ledovců je tam ještě spousta dalších zajímavých věcí, které je dobré navštívit.
Jako první jsme zvolili jezero Peyto - ledovcové jezero velice zvláštní barvy (viz. fotky). Vyhlídka je pěkná, ale rozhodně doporučjeme jít až na konec malého okruhu, kde je mnohem lepší výhled (a mnohem méně lidí) - samotný okruh za nic nestojí. Kdybychom měli více času a lepší počasí šli bychom se podívat až k ledovci, ze kterého je jezero napájeno. Jestli pojedete od jihu, nezapomeňte se před odbočkou na jezero zastavit a vyfotit si hory za vámi.
Druhou zastávkou byl kaňon Mistaya - voda si ve skále vymlela velmi zajímavě se kroutící koryto. Ani se neptejte kolik snímků jsme tam vyfotili. Prošli jsme se ještě kousek proti proudu, ale nejhezčí bylo stejně okolí mostu.
Moc pěkné je okolí vodopádů Panther a Bridal Veil - přesně vidíte, kudy se kdysi sunul ledovec.
Vyhlášený Columbia Icefield jsme více méně jenom projeli - ubytování začínalo na CAN 180 a atrakce typu - projížďka obřím autobusem po ledovci - nás opravdu nelákala. Ledovce nejsou ani tak moc pěkné, takže jsme pokračovali dále na sever.
Vodopády Athabasca byly další zastávkou - a až na silnici kterou přes ně postavili jsou pěkné. No a potom už nastalo hledání ubytování v Jasperu. Žádná legrace - i v této době byl hostel plně obsazen a motely neskutečně předražené (CAN 100-300). Nejlepším řešením se ukázal hotel Athabasca přímo v centru.
Čtvrtek
Být v Jasperu znamená nevědět na kterou stranu se vydat dříve. Zvláště když krásně svítí sluníčko. Pro dnešek jsme zvolili výstup na Bald Hills, které se podle průvodce vyznačují nádherným výhledem. Cesta Jasperu trvá autem téměř hodinu, ale je pěkná. Když jsme vycházeli z parkoviště na 3 hodinový okruh svítilo nám sluníčko. Než se nám podařilo překonat 490 metrů převýšení, pomalu ale jistě se zatáhlo, mrholilo a na vrcholu už poctivě pršelo. Mezi stromy jsme se naobědovali (museli jsme si chránit chleba před místním ptactvem) a bez jakéhokoliv výhledu na jezero pod námi se vydali zpátky. Vřele doporučujeme použít nahoru i dolů přímou cestu a nejít po mírnější ale mnohem delší části okruhu, kde není nic vidět. V autě jsme se zahřáli a na pokoji pod peřinou dokonale osušili. Ale netrvalo dlouho a už zase svítilo sluníčko. Tak jsme rychle skočili do auta a vyjeli se podívat Pyramid Lake. Podél jezera bylo možné vidět stromy na kterých si medvědi udělali do kúry pořádné značky. Večer jsme vynechali plynový vařič s ešusem a ochutnali místní pizzu a pivo - velmi dobré.
Pátek
Dneska nám počasí přálo o trošku víc. Stejně jako včera bylo ráno jako malované. Vyjeli jsme směrem k Miette Hot Spirngs - horké prameny, oblíbené místo všech návštěvníků. Nám ale sloužilo jako východisko pro výstup na Suphur Summit - 2062 m.n.m s převýšením 692m. Začínali jsme v údolí v tričku a během 2 hodin procházeli sněžením ve sněhu. Ale rozhodně to stálo za to, sice poslední hodina byla celkem klouzací, ale nahoře nás čekal nádherný výhled na hory kolem nás. Jen ten vítr nemusel tak foukat. No podívejte se na naše vrcholové foto - jsme zabalení jako můmie. Než jsme se doklouzali dolů, podařilo se nám téměř narazit do srnky a malého kolouška. Moc pěkný; jen jsme se báli, aby nebyl nablízku i tatínek :-). Potom už jsme nasedli a vyrazili na poslední místo našeho pobytu národní park Mt. Robson. Bydleli jsme pár minut jízdy za Visitors Center v chatičkách - až na komáry a motory nákladních aut z blízké silnice to nemělo chybu. Dokonce jsme našli u řeky i nějaké houby. Z okna jsme se dívali přímo na Mt. Robson, ale vrcholek zůstal až do večera v mracích.
Sobota
Vstávali jsme brzy, abychom měli čas si užít výšlap k Mt. Robson. Zaparkovali jsme a jelikož první část k jezeru Kinney vede po široké cestě, litovali jsme, že jsme si nepůjčili kola, protože bychom si zejména na cestě dolů ušetřili minimálně hodinu času a spoutu energie (kterou jsme večer rozhodně neměli). Navíc jsme celou dobu přemýšleli jestli jsme v chatce vypnuli plotýnku nebo ne. (Vypnuli). Už po půl hodině se nám poprvé ukázal vrcholek Mt. Robson a my jsme byli na vrcholu spokojenosti (vrcholek se totiž neukazuje často). Výstup na který jsme se vydali se jmenuje Berg Lake Trail a patří k nejhezčím které můžete najít. Od začátku až do kempu Robson Pass u jezera Berg Lake měří 23 km s převýšením 800 metrů. Jeho jedinou nevýhodou je, že zpátky se vracíte stejnou cestou. I když v takovém prostředí je stále se na co dívat. Standardně byste měli počítat se 2-3 dny s tím, že ve výšce 1600m.n.m. musíte přenocovat ve stanu. Teplota v noci byla je ale standardně hluboko pod bodem mrazu, a tak jsme zvolili jednodenní variantu - nalehko. A moc dobře jsme udělali. Na rozdíl od ostatních které jsme potkávali zcela zničené pod těžkými batohy, jsme si užívali přírody kolem a nádherných ledovců. Po cestě míjíte 3 vodopády - každý z nich by stál za návštěvu. Zcela jednoznačně jsme se schodli, že to byl nejhezčí výšlap, který jsme kdy podnikli. Ačkoliv jsme s tím předem nepočítali, podařilo se nám dojít až k jezeru Berg a vidět ledovce pěkně zblízka. Kolem 2 hodiny odpoledne jsme vyrazili na zpáteční cestu a až k jezeru Kinney se nám šlo přímo krásně. Potom začalo mírně pršet a začalo se stmívat a samozřejmě ubývalo sil. Celkem nám to zabralo 12 hodin a našlapali jsme 38 km. Není divu, že jsme zapadli do postele a spali až do rána.
Neděle
No a už nám nezbývalo nic jiného než sbalit a vydat se na cestu zpět do Vancouveru. Vrcholek Mt. Robson už jsme přes mraky neviděli a tak jsme vyrazili. Cesta do Kamploops nebyla až tak moc zvláštní ale potom to začalo. Po silnici č. 1 jsme projížděli údolím řeky Fraser a nestačili jsme se dívat kolem sebe. Naprostý ráj pro všechny vodáky - řeka v hlubokém údolí, kolem skály - co víc chtít. Škoda že jsme tudy nejeli už při cestě do Rocky Mountains. Všem doporučujeme a více než na jeden den. Do Vancouveru jsme dorazili navečer zcela bez problémů. Ještě jsme stihli s Camem a Karen navštívit skvělou indickou restauraci - velká výhoda Vancouveru je, že v rámci multikulturnosti obyvatel tam mají spoustu skvělých etnických restaurací.
Copyright 2000-2002 Jana & Petr Ševčíkovi