Nicole

	Tak to nakonec přišlo!!! Přes prohlášení naší gynekoložky, že to do 40 týdne rozhodně nevydrží, přes Jájino přesvědčení že 21.4. je ten správný den se Šmouleti zachtělo ven až 10 dní po stanoveném termínu, tedy 19.5.2003. Někteří dobráci už nám mezitím radili, že když bylo počaté v Chicagu tak nikde nikde než na americkém území se mu ven nebude chtít (přicházela tak do úvahy pouze US ambasáda v Praze), pravda byla spíš taková, že jsme pro šmoule pořád neměli jméno a tak čekalo, čekalo a rozhodlo se až když jsme měli pouze dva kandidáty. Kdyby nás to napadlo dříve, mohla si Jája odpustit všechny ty činnosti jako mytí oken, uklízení, pletí zahrádky a mohla v pohodě chodit dál v županu (resp. v županech).
	V neděli večer jsme se rozhodli, že si něco uděláme na grilu ale jen jsem to rozehřál, tak začalo pršet. Tak jsme přisunuly gril až k domečku a pod střechou ve stísněném prostoru hodovali. Jája si pochvalovala jak ten gril krásně uvolňuje klouby na rukou a že tam zůstane sedět až do rána. Povšimněte si prosím té pěkné mičudky vlevo(tak jsme v posledních dnech říkali bříšku).
Když jsem se jí zeptal jestli chce ještě poslední kousek masa, říkala že už nemá kam, protože bříško je nacpané k prasknutí a ať si sáhnu. No co si budeme povídat - byla to první kontrakce. Takže jsme uklidili gril, napustili vanu a začali balit již z části připravené věci. Ty knížky na zemi jsou studijní materiál na téma --Jak poznat, že už se otevíráme --. To co tady ještě chybí je graf kontrakcí, který jsem ve volných chvílích na počítači tvořil - vypadalo to trošku jako v Básnících - první auto, první dovolená, .... Myslel jsem si, že to někoho v porodnici bude zajímat - jak časté kontrakce byly, jak providelné, jak dlouhé atd. Omyl byl pravdou, víckrát se s tím dělat nebudu (zájemcům samozřejmě rád ukážu, adeptům na porod rád prodám). Byly jsme víceméně v naprosté pohodě, pominu-li kontrakce každé 4 minuty.
Neratovickou porodnici jsme si vybrali zejména proto, že umožňovala pobyt otce na pokoji 24 hodin denně. Na několika jednolůžkových pokojích byla také přistýlka, na které jsem mohl přespávat. S předstihem jsem proto zavolal do porodnice, abych se přesvědčil že tyto pokoje jsou k dispozici. Paní na druhé straně mi řekla, že jsou. Zeptal jsem se, jestli by mi mohla říci kolik jich je ještě volných, neboť to máme do Neratovic dlouhou cestu a rádi bychom tento pokoj získali. Na to se mě paní zeptala -- A kolik byste jich jako potřeboval? -- Hned jsem měl větší chuť do této porodnice jet. Potom mi ještě řekla, že je rezervovat nemůžou. Nakonec se mi podařilo zjistit, že jsou ještě 3, ale další otázku už jsem nestihl, protože mi položila telefon. Jelikož ve druhé porodnici kterou jsme měli vybranou byl obdobný pokoj již obsazen rozhodli jsme se pro Neratovice. Do porodnice jsme vyrazili lehce před druhou hodinou ranní po té, co se mi podařilo Jáje přivřít celou ruku do dveří u auta (ještě že ty rodící ženy mají tak vysoký práh bolesti - dívala se na přivřenou ruku a ani nehlesla). Cesta do Neratovic probíhala stylem --Přískokem vpřed--, neboť každé 4 minuty jsme zastavovali a rozdýchávali kontrakce. I tak jsme ale do porodnice dorazili za necelou hodinu. Když jsme vyndali z auta naše dva kufry a 4 tašky, tak jsme u vchodu potkali další pár, který šel rodit - byli také z Prahy a neměli ssebou vůbec nic. No jo no, berte to tak, že jsme se poslední dobou tolikrát stěhovali, že už to bez těch kufrů prostě neumíme. Záhy jsem pochopil že ten s kým jsem měl tu čest mluvit po telefonu bude naše porodní asistentka. Něco jako přestavení se, či podání ruky na uvítanou se samozřejmě nekonalo. Jediné co nám řekla, bylo že máme štěstí protože teď tady byly dva porody ale už stihla umýt sál. Hm, tomu říkám štěstí neležet v posteli kde už někdo rodil. Takže jsme natočili monitor a jelikož vše nasvědčovalo tomu že skutečně budeme rodit, tak nás čekalo vyšetření od doktora. Ačkoliv v sesterně bylo několik židlí volných, bylo nám řečeno ať počkáme na chodbě za rohem - kde nebyla židle žádná. Pan doktor pokračoval v dobrém zvyku a tak aniž by se představil tak rovnou nadirigoval Jáju na vyšetřovací lůžko. Já jsem vlastně měl počkat venku na chodbě, protože "pan doktor Jáje přece nic špatného dělat nebude, tak co byste tam chodil a navíc tam nebudete nic platný" konec citátu naší porodní asistentky. Když jsem se ho přátelsky zeptal kolik porodů už mají dnes za sebou, tak mi znuděně řekl, že neví, že ho to nezajímá a že to nepočítá. Vyznělo to úplně stejně jako -- další pán na holení --. Zjistil, že nejsme žádní troškaři a že Jája je už otevřená na 3 cm (viz. foto jak Jája ukazuje na prstech 3). Takže nás poslali na pokoj ať se zabydlíme. Jelikož jsme museli odevzdat všechny formuláře, přišel čas rozhodnout, které jméno nakonec zvolíme. Na fotce je Jája, jak do příslušné kolonky píše Nicole. Pro ty z vás, kteří se ptají proč jsme se nemohli rozhodnout, kdo nakonec vybral toto jméno, atd. podotýkám že jmen jsme již od počátku měli každý z nás spoustu, ale ten průnik byl nepříliš velký. No a jelikož se nám nepodařilo přesvědčit toho druhého o našich favoritech (Brunhilda a Božetěcha), tak jsme se společně shodli na Nicole. Jája potřebovala píchnout antibiotika a tak naše asistentka přinesla náčiní, Jája zapumpovala rukou ale první pokus napíchnout kapačku nevyšel. "Co to máte za žíly?" Druhý pokus se stejným úspěchem - "No to jsem ještě neviděla". Po třetím to vzdala a zavolala kolegyni. Po tom, co byla kapačka prázdná nám naše oblíbená asistentka přišla říct, že máme přijít na přípravu - rozumněj oholení a klystýr a "Paní tam má přijít sama". Jelikož Jája měla zrovna kontrakci, tak jsme ji rozdýchali a pomalu se vydali směrem k dané místnosti. Na půl cesty nás potkala asistenka se slovy "Tak kde jste, já na vás nemůžu čekat, nejste tady sami", ačkoliv kromě té druhé dvojice, se kterou si povídala na sesterně opravdu nikdo jiný v 5 ráno v porodnici nebyl. Když jsem Jáje pomohl rozdýchat další kontrakci a pomáhal jí vejít do dané místnosti, bylo mi řečeno že "Když už jste tak zvědavý, tak byste za sebou alespoň mohl zavřít dveře. No já nevím, kdo tam jen tak stál a kdo podpíral Jáju. Před tím, než provedla klystýr tak Jáju vyšetřila a zjistila že už je otevřená na 6cm, takže na vyprazdňování není čas a půjdeme na sál. Stále ve své bláhové naivitě jsem ji požádal, jestli bych si také mohl vyzkoušet jak a kde poznala že je to 6cm. "Tak si to zkuste". A poradíte mi co tam mám hledat? Se slovy "To poznáte" odešla na sesternu. Takže jsme se pomalu přesunuli na porodní sál a bylo něco před šestou hodinou ranní.
Směny se střídají v 7 hodin. V půl sedmé, když porod moc nepokračoval, se nás asistentka zeptala, zda chceme propíchnout "vodu". Když nebyla schopná nám říct jak moc to porod urychlí, jsme řekli že zatím počkáme. Před sedmou přišel doktor, zkontroloval Jáju a bez jediného dotazu jí propíchl vodu. Ničeho tím nedosáhl, porod dál stagnoval. Takže jsme vystřídali směny a dostali hodnou paní asistentku, která sama již někdy rodila a byla příjemná. Během dvou hodin přišli další dva doktoři (jména neznáme, protože se nepředstavují), zkontrolovali a odešli.
No a osm minut po jedenácté hodině jsme se mohli poprvé podívat na Nicolku.

Obsah alba Emerika nebo A jak to bylo dál?